Jin a young

Detailní popis produktu

Rozhovor s Dušanem Spáčilem

Dějiny mého já

Dušan Spáčil (1956) je novinář, publicista a básník. Dosud vydal sedm básnických sbírek: Krajina vláčků Piko, Přebytečný anděl, Hvězdné války, Neználek a Daidalos, Pokud se střelím do spánku, Existenciální kakao a Veď mě ve tmě. Vyšlo mu také několik knih literatury faktu a několik autorizovaných rozhovorů (například s Hanou Brejchovou, Naďou Urbánkovou, Michalem Davidem a Karlem Vágnerem). V posledních letech působil i jako provozní ředitel malého nakladatelství. Organizuje a uvádí literární pořady a píše také hudební texty. Při vydání jeho osmé básnické knihy jsme se ho zeptali:

1) Název Jin a young je hezká slovní hříčka. Znamená, že chcete být věčně mlád, jako Karel Gott, nebo se chcete znovu ocitnout ve svém juvenilním světě, nebo je to zaklínadlo pro elixír mládí?

Ne, spíš je to taková sebekritika stárnoucího pisálka. Mám dojem, že zatímco před lety jsem byl  většinou optimista a pln radostné energie, tedy jang, dnes se stále více ocitám na temné straně, tedy ve sféře  podle tohoto orientálního  pojetí  jin. Ale nepochybuji, že jin a jang by měly být  v rovnováze.

2) Druhá polovina vaší sbírky je věnovaná originálním osobnostem moderní nebo také populární hudby. Jaký vliv měla na vás jejich tvorba jako na básníka a také autora hudebních textů?

Řekl bych, že nejsem v mé generaci sám, koho determinovala tvorba rockových a folkových písničkářů. Ne že bych v mládí  nečetl knižní poezii, třeba tvorba Josefa Kainara mě zasáhla jako blesk, ale podobně intimní pocit vnitřního sepětí jsem měl s písněmi Paula Simona, Beatles, Boba Dylana a Leonarda Cohena. Třeba  písně  Paula Simona ve velmi neumělém pojetí starého, populární hudbou nedotčeného varhaníka  jsem si i uprostřed normalizace vybojoval na své svatbě. Sehnat u nás tehdy pro tohle notové podklady bylo skoro „mission impossible“.

Ale nejen zmíněné  světové hvězdy – velkými autoritami byli  pro mne i čeští folkaři.  Ne všechny  jejich texty byly dokonalé, ale v iniciační fázi  života bývá důležitější upřímnost a přesvědčivost.  Ona na těch často pololegálních koncertech lidí jako Vladimír Merta, Vlasta Třešňák či o něco později Jarek Nohavica vznikala až atmosféra mystického obřadu  a souznění – to jsem hodně vnímal, snad proto, že jsem z ateistické rodiny, náboženské zážitky jsem neměl a asi mi chyběly.

3) Jin a young  je vaše osmá básnická sbírka. V čem souzní s vašimi staršími verši a v čem je překračuje?

Nevím, řekl bych, že jdu stále po stejné cestě. Možná jsem teď víc zachmuřen. Ale zároveň si uvědomuji, že to není úplně dobrý vývoj. A i proto jsem zařadil do této sbírky i pár  vyloženě „jangových“ básní, třeba  Pohádka o dvanácti elpíčkách. Řekl bych, že i v této  sbírce je čím se pobavit.

4) Mezi vaší poezií a ilustracemi Jana Gablera je hluboké spojení. Na základě čeho jste je navázali? A budete v této symbióze pokračovat?

My jsme  spolu pracovali v jedné  redakci. Já jako redaktor, on jako grafik. Novinářská práce mě tehdy moc netěšila a tak jsem začal víc psát poezii. A když jsem měl básniček dost, usmyslel jsem si, že bych z toho mohl udělat malou knížku. Spíš jen pro přátele. Obrátil jsem se na kolegu Gablera – a ten  vytvořil tak hezkou sbírečku, že mi to vzalo dech. Takhle vznikla moje první sbírka Krajina vláčků Piko, kterou vydala MF. A od té doby už děláme knížky spolu.

5) Vaše verše působí velmi přirozeně, nejsou vyumělkované, ale spíš drsné – co mají demaskovat, jaký obraz světa se v nich zjevuje? Krutý strach, nebo překvapení se šťastným koncem? Jsou v tom dějiny vašeho já?

Byl jsem vždycky dost úzkostný – asi  po mamince, tak se to patrně otisklo do mých básní. Maminka byla celoživotní katastrofistka, domýšlela se u všeho hrozných konců. Smáli jsme se jí, že  by ji určitě rádi vzali v každém  podniku jako kontrolora možných rizik.  Tuhle její vlastnost jsem nesnášel – ale přistihuji se, že já zas píšu takové básně. A někdy  mi to bohužel vychází – třeba o tom, že zde tuším válku, jsem psal nějakých deset let předtím, než to na Ukrajině začalo. A že jsou moje verše někdy drsné? Časem jsem se naučil, že být drsný je lepší než být sentimentální.

6) Velmi se mi líbí, že využíváte ve svých básních řeč vázanou, ale tak trochu nenápadně, ale naprosto přesně. Ocenil jsem vaše skryté sonety. Když se vyloupnou z veršů, mají jakýsi pel mladosti. To je to vaše young?

Já nevím. Zjišťuji, že sice jsem rád dědečkem a moje dvě vnoučata jsou myslím s mým výkonem této funkce spokojena, jinak však neumím být dědkem. Tak nějak přistupuji ke všemu jako stárnoucí nebo už starej kluk. Možná budu časem senilní, možná zblbnu nebo i něco horšího, ale otráveného dědka to ze mě neudělá.

7) Hodně vašich veršů roste z kořenů vaší existenciální mysli. V ní není strach, ale nechybí v ní více humoru?

Já myslím, že se humoru nevyhýbám. Možná, že v mých předešlých knížkách ho bylo víc, ale humor považuji – podobně jako třeba Jiří Žáček – za nezbytnou součást života.

8) Vedle poezie, kterou píšete co nejstřídměji, aby se neztratil její smysl, jste i novinář. O čem píšete jako publicista?

Novinařině jsem se věnoval celý dosavadní život. Pracoval jsem v řadě barevných časopisů – například v Květech, v Mladém světě, v MF Plus.  A nejdéle ve Světě v obrazech. Psal  jsem reportáže o všem možném a hodně mě to bavilo. Ale teď už jsou  reportéry noví mladí vlčáci. Neumím  jim už konkurovat. Řadu let tedy už píši  hlavně rozhovory s různými celebritami, po tom je poptávka. Takže kladu  otázky, někdy chytré, někdy hloupé, ale vždycky jen otázky. To člověka unaví. Kolem padesátky jsem usoudil, že už bych radši sám odpovídal. A to se snažím dělat prostřednictvím poezie. Možná že mé odpovědi jsou taky někdy správné a někdy i blbé. Ale jsou to moje odpovědi.  

9) Mohl byste začít psát román, zajímavých životních zkušeností máte dost. Ale i román píše autor o sobě, o svém pohledu na svět. O čem je váš životní román?

Bojím se, že na román  je už v mém případě pozdě. Nevím, zda bych to dokázal. Odvykl  jsem  soustavnosti, kterou potřebuje romanopisec. I dobrý  žurnalista  plave nejlépe v pěně dní. Třeba si i skvěle osvojí nějaké téma, po půl roce ale už o něm ani neví. Takže tahle cesta je pro mě asi uzavřena. I když – nikdy neříkej nikdy, že? Uvidíme.

10) Napíšete svůj příběh jako fikci nebo spíš jako fejetonistický román s univerzálním obrazem světa? Něco už jste přece zveřejnil na internetu.

Mám jedno téma, které bych rád zpracoval, ale na román to nebude. Vidím to spíš  na  knihu fejetonových črt z mého mládí. Jsem totiž  synem československého diplomata – a tak jsem  prožil velkou část dětství na zastupitelských úřadech v New Yorku a Washingtonu, ve Vídni a v Moskvě. A mezitím jsem se vracel  domů a žil jsem  stejný život jako moji vrstevníci. To přinášelo mnohé kontrasty a mnohé zážitky, které třeba připomínají, že nic není tak černobílé, jak se to může jevit. Tak tyhle vzpomínky psané z pohledu malého kluka sepisuji a pevně doufám, že z toho bude slušná kniha. Zatím z toho zkouším uveřejňovat  úryvky na facebooku a má to překvapivě dobrý ohlas.

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor připravil Jiří Korejčík